Společnost je spousta lidí. Nebo je to aspoň skupina lidí. Nebo je to aspoň několik lidí. Anebo jsou to aspoň dva lidi. Je jedno, kolik lidí se sejde na nějakém určitém místě, ale jak je jich víc, nejsou to už jenom lidi. Je to společnost. I když to vypadá docela různě. Jsou společnosti, kde si lidi dobře znají a dobře spolu vycházejí. A potom jsou rádi, že jsou spolu, potom si pomáhají a navzájem se drží nad vodou. A to z nich dělá ideální společnost. Společnost je ale i skupina lidí, kteří spolu sice žijí, ale moc se nemusí. A i když takoví lidi spolu moc dobře nekomunikují nebo se třeba vůbec nebaví, jsou společnost.
Žijí na stejném území, musí tu spolu být, a když si nejdou po krku a aspoň v tom nejdůležitějším se snáší nebo se aspoň strpí, dělá to společnost i z nich. Nevalnou, ale to je jedno. A když se lidi, kteří spolu žijí, do jednoho nesnášejí? I pak je to společnost, ale rozvrácená. A taková společnost čeká jenom na to, až se rozpadne. Až se ti lidi rozejdou nebo pobijí a společnost tím zanikne.
To všechno jsou společnosti. A když se na sebe podíváme, v jaké společnosti žijeme my? To je docela otázka, co? Když vidíme lidi, se kterými sdílíme stejný dům, ulici, město, stát nebo třeba i světadíl, máme tu většinou i přátele a dobré známé. A proto je taková společnost docela dobrá. Ale lidi, které neznáme, většinou ignorujeme a nevšímáme si jich. My jsme lhostejní jim a oni zase nám. A to už tak dobrá společnost není. A jak roste počet lidí ve společnosti, na kterou se díváme, zhoršuje se to. Ve velkém jsou tu přece i státy, které sice někdy spolupracují, ale někdy se i nenávidí a válčí spolu. A to samé dělají i některá etnika. A to, že někam patříme, znamená automaticky, že i my máme někoho milovat, někoho tolerovat, někoho ignorovat a někoho nenávidět. Čímž se rozděluje společnost. Jenže kdybychom to nedělali, vypadli bychom ze své společnosti. Bez záruky, že nás pak přijme nějaká cizí společnost.